Obec Palkovice tvoří dvě části, Palkovice a Myslík, původně samostatné obce sloučené v roce 1980 v jeden celek. Nachází se ve východní části Moravskoslezského kraje, v předhůří Beskyd, v okrese Frýdek-Místek. Palkovice sousedí s obcemi Chlebovice, Zelinkovice, Místek, Kunčičky u Bašky, Hodoňovice, Metylovice, Lhotka, Kozlovice a Rychaltice. Ve světové zeměpisné síti je poloha Palkovic určena souřadnicemi 49° 37´ severní šířky a 18° 18´ východní délky (GPS 49°37‘4.82“N,18°18‘54.27“E). V Palkovicích žije cca 3 300 obyvatel, katastrální rozloha činí 2174 ha. Centrum obce leží v nadmořské výšce 332 m a nejvyššími body obce jsou Kubánkov (661 m n. m.) a Králova hora (612 m n. m.). Západní část obce lemuje pohoří Palkovické Hůrky s jedinečnou ukázkou základních vegetačních typů s bohatým bylinným patrem. Území Palkovic spadá do oblasti karpatské květeny, podoblasti květeny slezského podhůří a nížin a západobeskydské květeny. Zvířenu obce lze zařadit do skupiny stepní zvířeny pásma listnatých lesů či do skupiny zvířeny horské. V lesích této oblasti žijí jeleni, daňci, srny, zajíci, dravá zvěř (lišky, jezevci a kuny), méně bažanti, téměř vymizely koroptve. Palkovická květena náleží k předhorskému pásmu. Vyskytuje se zde lilie zlatohlavá, kokořík přeslenatý, kýchavice bílá, z vstavačovitých je to měkkyně jednolistá, švihlík podzimní a vstavač hlavatý. Z lýkovcovitých zde roste lýkovec obecný, ze složnokvětých jsou to jestřábník letnatý, trpek barvířský, pcháč potoční. Roste zde i meruzalka horská, čarovník prostřední a horský, břečťan, zrajovka obecná menší, orlíček obecný, orlíček šalamounek a další.

Dnešní podoba palkovické krajiny byla zformována již na konci třetihor. Beskydy se zde nasunuly před čtvrtohorními mohutnými horotvornými pohyby od jihovýchodu, na západě již byly Oderské vrchy jako nejvýchodnější výběžek Českého masivu. Oba útvary jsou od sebe odděleny Moravskou bránou. Ve čtvrtohorách byly rozrušeny a přemístěny všechny usazeniny, vzniklé ve starších čtvrtohorách, čímž byla pozměněna tvářnost kraje, kterou způsobil severský ledovec, pronikající na Ostravsko v době ledové. Čelo ledovce, pokrývajícího celou severní Evropu, proniklo v té době hluboko k Beskydům. Tento ledovec před sebou hrnul masy rozdrcených skandinávských a baltických hornin. Ty dnes nacházíme ve velkém množství na Ostravsku v podobě tzv. bludných balvanů. Bludné balvany s názvy Bezručových básní jsou také u kina P. Bezruče ve Frýdku-Místku.

Území Palkovic náleží k mírně teplé oblasti v severní a střední části a k chladné oblasti na jihu. Průměrná nadmořská výška Palkovic-střed a Dolního konce je 350 m. Zdejší klima má dlouhá a teplá léta se 40–50 letními dny s průměrnou teplotou v červenci 17–19 ºC. Letní období s průměrnými teplotami 15 ºC trvá až 90 dnů. Z ročního průměrného srážkového úhrnu 700–900 mm připadá na srážky ve vegetačním období 500–600 mm. Přechodné období je krátké s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Průměrné denní teploty v dubnu a říjnu jsou 8–9 ºC. Krátká a mírná zima má průměrné teploty -2 ºC až -3 ºC se 110-130 mrazivými dny. Sněhová pokrývka tady bývá 50–60 dnů. Horní konec Palkovic a Myslík leží v průměrné nadmořské výšce 300–500 m a lze je charakterizovat jako mírně teplé. Mírné léto má průměrnou teplotu v červenci 16–17 ºC. Průměrný roční srážkový úhrn dosahuje 1000–1100 mm. Průměrné dubnové a říjnové teploty jsou 7–8 ºC. Zima je středně dlouhá s průměrnými teplotami -2 ºC až -4 ºC. Zimní období má 110–130 mrazivých dnů, sněhová pokrývka trvá 60-100 dní. Slunečního svitu je průměrně 1421 hodin ročně, maxima dosahuje sluneční svit v místech s menší nadmořskou výškou v květnu 197 hodin, v místech s větší nadmořskou výškou v srpnu 184 hodin. Zamračených dní v roce je průměrně 135, jasných dní bývá průměrně 54. Nejbohatší je na jasné dny podzim. V chladném půlroce spadne asi 32 % srážek, v teplém 75–78 %. Vláhu přinášejí západní větry, které v oblasti převládají.

Palkovice náleží do oblasti úmoří Baltského moře. Území okresu je odvodňován především systémem pravostranných přítoků řeky Odry, to je Ondřejnicí, Ostravicí a Olší. Nejmocnější přítok řeky Ostravice na jejím levém břehu je řeka Olešná, která vzniká na severním svahu Ondřejníka z více pramenů na stráních Na hlubokém a U potoka. Protéká severním okrajem Metylovic, kde přijímá z pravé strany Metylovský potok, poté Palkovicemi, kde se do ní vlévá Pstruží a Jardan Hladový potok z levého břehu a potok Hranečník z břehu pravého. Olešná zabírá povodí o rozloze 59,3 km².

Na počátku šedesátých let 20. století byla vybudována rekreační přehrada Olešná. Délka hráze je 393 m, výška 16 m, vodní nádrž má plochu 86 ha, dlouhá je více než 2 km s průměrnou šířkou 400 m. Přehrada Olešná ovlivnila nebývalý rozvoj jachetního sportu i sportovního rybolovu pro široké okolí Frýdecko-Místecka. V jejím okolí se nachází také cyklostezka s asfaltovým povrchem vhodná pro jízdu na kole, kolečkových bruslích i procházky. V areálu přehrady se také nachází krytý i vekovní aquapark. V roce 2017 došlo ke kompletnímu odbahnění přehrady. Pro zimní sportovní využití byla v Palkovicích (v roce 1970) vystavěna na severním svahu poblíž silnice k Metylovicím lyžařská sjezdovka dlouhá téměř 400 m. Je vybavena umělým osvětlením a umělým zasněžováním. Krásná okolní příroda, blízkost přehrady Olešná a lyžařská sjezdovka nabízí mnoho příležitostí ke sportovnímu vyžití.

Znak Palkovic je rozdělen na dvě poloviny. Horní, červená část obsahuje dva stříbrné kužely, v dolní, zelené polovině znaku je umístěno zlaté jehněčí rouno. Horní část znaku vyjadřuje historii obce, která patřila od středověku k biskupskému hradu Hukvaldy. Ve znaku jeho držitelů, olomouckých biskupů, byl červený štít se šesti stříbrnými kužely. Do znaku obce byly převzaty dva kužely, symbolizující spojení dvou obcí, Palkovic a Myslíku, v jeden administrativní celek. Spodní část štítu vyjadřuje zelenou barvou zemědělský ráz obce, jehněčí rouno je atributem patrona palkovického farního kostela a Palkovic, svatého Jana Křtitele. Zároveň symbolizuje chov zvířectva. 

Prapor obce Palkovice je tvořen ze čtyř vodorovných pruhů ve stejném poměru (zhora: bílý, červený, žlutý a zelený). Dekret o znaku a praporu obce Palkovice převzal 7. 5. 1996 starosta obce Miroslav Žídek v Praze z rukou Milana Uhdeho.

Jak přišla Králova hora ke svému jménu

Od nepaměti se vypravuje o tom, že v Králově hoře je ukryt veliký poklad. Kolem zalesněné hory vede jenom jedna cesta, uzavírající se do kruhu. Královu horu obklopuje pět vesnic, takže prchající loupežníci nemohli utéct s lupem jinam něž do rozsáhlých lesů na hoře. Kdysi dávno jel tudy na koni vznešený pán z daleké, cizí země. Jeho kůň i oděv prozrazovaly, že pochází z urozeného rodu. Byl to sám král. Jeho otec byl již starý a tak měl převzít vládu. Neměl však téměř žádné schopnosti pro kralování, miloval svobodu, nenáviděl války, lidskou bídu a utrpení. Lákaly jej dálky a hory, proto se raději vzdal trůnu a opustil i s částí královského pokladu svou zemi. Přes pusté, válkou zničené kraje jel východním směrem dál a dál, až přejel sedmero hor a sedmero údolí. Před ním se rozprostřela nádherná malebná údolí a obdělaná pole, vše lemoval věnec modravých hor. Král si chtěl odpočinout a tak sundal poklad z koně a ustlal si na zemi. Zdál se mu sen, v němž viděl, jak se před ním otevřela hora a ze skály vystoupila spanilá dívka, zahalená jen průsvitným obláčkem, jejíž zlaté vlasy jí spadaly až na ramena. Dala králi napít vody z podzemního pramene a od té doby bylo mezi nimi nepřerušitelné pouto. Poklady král uložil v hoře pod ochranu její vládkyně. Ráno našli krále, jak spí u svého pokladu a je na rukou i nohou spoután věncovím uvitým z lesního kvítí. Zůstal u pastýřů ovcí a štědře je podaroval zlaťáky. Zelenou horu, která se tyčila do nebes nad kolibami, pojmenoval Králova hora. Žil dlouhá léta v bratrství s pastýři ovcí a jejich ženami; zemřel ve vysokém věku. Místo věčného odpočinku pro něj našla Hanýžka, se kterou se poprvé potkal před lety. Ovčáci narazili při kopání králova hrobu na veliký kámen, když jej zvedli, uviděli pod ním královskou korunu. Položili ji na hlavu zemřelému králi a uložili jej do hrobu. Hrob obložili zimostrázem a v místě hlavy mu zasadili bílou šípkovou růži. Později na králově hrobě vyrostly tři mohutné duby, pod kterými prý sní svůj věčný sen.

Pověst o Štandlu

Na severním svahu Štandlu stávala velká skála; dnes z ní zbyl jen malý kousek. Kdysi byl na skále k přečtení nápis: „Černá paní Barbora“. Pod skálou má být zasypaná jeskyně, ve které se ukrývala uprchlá mladá černovlasá jeptiška. Svedl ji hukvaldský hradní hejtman, rytíř Harasovský. Zde se milenci scházeli. Jeptiška hořce litovala porušení řeholního slibu a když pro ni hejtman jel, aby si ji odvedl na hrad, strhla se strašná bouře a za rachocení skal jeskyně zmizela. Ještě dlouho slyšeli jeptišku naříkat v podzemí.

Pověst o hastrmanovi

Hastrman chodil často do blízkého mlýna oblečen jako myslivec a ze šosů mu kapala voda. Bydlel v „Bezedňáku“, v hluboké tůni. Proměňoval se ve zvířata a věci, aby oklamal lidi. Jednou se pásl na louce u „Bezedňáku“ kůň. Jeden odvážný mladík na něj vyskočil, že se projede. Kůň však jeho rozkazy neposlouchal, běhal v trní, až mládenci roztrhal šaty. Konečně mladík celý potlučený spadl z koně. Ten skočil do tůně, proměnil se ve vodníka a chechtal se mládenci.

Šebestián Vrána

Šebestián Vrána, učitel v Palkovicích, se narodil ve Frýdku 27. prosince 1803 na „staré“ neboli Těšínské cestě. Vrána začal svou učitelskou dráhu v Dobré u Frýdku, poté byl přeložen do Staré Bělé u Ostravy. Jako provizor pobyl krátce v Kozlovicích (1822–1827) a jako samostatný učitel byl ustanoven v Trnávce u Příbora (1827–1829). Od roku 1829 učil na škole v Palkovicích, kde působil jako rektor až do roku 1865. Vrána rozvinul v Palkovicích nejen své záměry v rámci školní výchovy, ale také jako hudebník. Velké porozumění našel u kněze Klimenta Tvrdého a u držitele dědičného fojtství Filipa Zlého. S jejich pomocí zřídil hudebně-pěvecký sbor, který zpíval na kostelním kůru, ale také nacvičoval národní písně. Vrána hrál dobře na varhany, housle, flétnu a ovládal i další hudební nástroje. Pro pohřební obřady přeložil do češtiny latinské náboženské písně a opatřoval je vlastními nápěvy. Ty pak přehrával na varhanách a učil mládež zpěvu. Tak se šířily v obci i kraji. Svou hudební a skladatelskou činností se rektor Vrána řadí k tradici českých kantorů – muzikantů 18. století a první poloviny 19. století. Do češtiny také přeložil z latiny jitřní mši k Božímu narození, která se sloužila o Vánocích roku 1848, 1849 a 1850. S příchodem kněze Karla Kittricha, přítele latiny, v roce 1850 však jitřní mše v Palkovicích skončily. Učitel Vrána vynikal také jako znamenitý tenorista a jeho pěvecký sbor měl v té době 27 účinkujících. Jako vášnivý milovník české knihy a šiřitel dobové literatury (např. Písmo svaté, Život Ježíše Krista a P. Marie, Život všech svatých), učil Vrána palkovické spoluobčany číst a vybízel je ke čtení poučných a vlastivědných spisů. Na jeho popud spojilo se několik občanů k odebírání knih z brněnského „Cyrilometodějského dědictví“ a „Dědictví svatojánského“ v Praze. Vrána byl činný také jako spisovatel. Od roku 1848 se zabýval sepisováním knihy O dějinách církve katolické. Kniha nebyla vydána za jeho života, ale až v roce 1901 jeho synem Karlem Vránou. Ten k ní také připojil autorův stručný životopis. Šebestián Vrána zemřel v Palkovicích 17. února 1865 ve věku 62 let.

Metoděj Kubáň Msgre.

Metoděj Kubáň se narodil 18. září 1885 v Horní Bečvě jako prvorozený syn půlpasekáře Josefa Kubáně (1845–1909) a jeho manželky Anny, rozené Kožušníkové (1861–1924). V r. 1895 nastoupil Kubáň na gymnázium v Místku a v r. 1904 začal studovat teologickou fakultu v Olomouci. Svou první mši, tzv. primici, Metoděj Kubáň konal v klášterním kostele sv. Kateřiny v Olomouci dne 6. července 1908. Po vysvěcení byl poslán jako kooperátor do německého prostředí Horního Města u Rýmařova. V období 1. světové války byl Metoděj Kubáň jako mladý kněz uznán způsobilým vojenské služby a odeslán k polním vojenským nemocnicím na několik front. Nejdéle pobyl v Albánii, kde ve dne v noci (jako duchovní i jako ošetřovatel) pomáhal stovkám vojáků a přitom obstarával administrativní práce. Mimořádný vztah prokázal k Slovensku, když v roce 1919 vstoupil do svazku československé armády a začal působit jako duchovní správce vojenské posádky v Žilině. Jako římskokatolický vojenský duchovní procházel i dalšími posádkami na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V roce 1929 byl Metoděj Kubáň ustanoven knězem ve vojenském posádkovém kostele v Josefově v Čechách, kde působil jako duchovní podplukovník až do roku 1934. Zde rozvinul svou dobročinnost všemi směry. Jeho přičiněním byla opravena vojenská nemocnice v Josefově; vojínům poskytoval vzdělání, snažil se jim ulehčit službu. V únoru 1935 se stal přednostou oddělení vojenské duchovní správy při Ministerstvu národní obrany v Praze. Za pomoci spolupracovníků, zejména duchovního podplukovníka Janáka, byly v krátkém čase vypracovány a vydány služební předpisy vojenské duchovní služby, upraveny záležitosti všech vyznání, zřízeny kurzy pro vojenské duchovní i v sanitní službě a pietně upraveny všechny vojenské hřbitovy. V roce 1938 M. Kubáně prezident Beneš svým dekretem povýšil do vojenské hodnosti generála duchovní služby u československé armády. Papežem byl poctěn hodnosti papežského preláta a arcibiskupem kardinálem Kašparem byl jmenován generálním vikářem československé branné moci. M. Kubáň byl ministerským radou a bydlel v Praze.

Do Palkovic dojížděl často i nadále, neboť zde zdědil domek po zemřelé matce. Domek nechal v roce 1932 přestavět a velmi rád zde trávil prázdniny. Jako vysoký duchovní hodnostář se stal významným pomocníkem a mecenášem duchovní správy zdejšího kostela. Často zde sloužil mše a kostelu daroval svá nejlepší bohoslužebná roucha. V roce 1939 vysvětil ve zdejším kostele nové varhany. Nejednou se s přáteli a básníkem Petrem Bezručem v době dovolené procházel po Beskydách a Valašsku. V srpnu 1940, krátce před svým zatčením, pobýval na Bílém Kříži. Od počátku okupace pracoval Metoděj Kubáň v domácím odboji a nebál se projevovat své protinacistické postoje. Na základě udání německého kněze Josefa Hassana byl Metoděj Kubáň 27. srpna 1940 zatčen gestapem a odsouzen do káznice v Budyšíně a následně převezen do koncentračního tábora v Dachau. Na následky nelidského nacistického zacházení a týrání Metoděj Kubáň dne 5. 3. 1942 zemřel ve věku nedožitých 57 let. Je pohřben na hřbitově v Palkovicích.

Adolf Brázda

Učitel Adolf Brázda se narodil 28. 10. 1886 v Jezernici. V letech 1901–1905 studoval učitelský ústav v Příboře. Od září r. 1905 působil v Palkovicích jako učitel. V r. 1914 byl zvolen starostou Sokola a tuto funkci vykonával přes 30 let. Dne 15. 12. 1926 se stal řídícím učitelem palkovické školy, kde nepřetržitě pracoval až do odchodu do výslužby. Od ledna 1929 do srpna 1933 byl starostou obce. Za jeho působení bylo provedeno mj. rozšíření okresní silnice, upraveno obecní návsí, zřízeno letní koupaliště a obec přídělem získala les Rovňa a Rozsůšky. Vykonával řadu funkcí, byl předsedou místní osvětové komise, předsedou duchovní rady, zastával funkci v místní Kampeličce, byl předsedou odboru Národní jednoty, dlouholetým důvěrníkem okresní péče o mládež a členem předsednictva, předsedou okresního sdružení republikánských úředníků a učitelů, členem v okresním hospodářském spolku atd. Zemřel 17. 7. 1971 ve věku 85 let.

Václav Volný

Václav Volný se narodil 3. března 1889 na rolnické usedlosti čp. 57 v Palkovicích. Otec František založil v obci Vodní družstvo I. a také se zasloužil o to, že do r. 1908 byla část pozemků meliorována a značná část odvodněna. V. Volný, který po ukončení školy v Palkovicích převzal hospodářství, studoval na gymnáziu v Místku a pak na zemědělské škole v Opavě. Za první světové války byl odveden na frontu. Po návratu a otcově smrti se ujal hospodaření na rodinné usedlosti. V roce 1919 byl zvolen starostou obce. Volný byl členem mnoha hospodářských, finančních a politických institucí. Václav Volný se přátelil s Petrem Bezručem, kterému také postavil srub na Ostravici. Poskytl podporu i pronásledovaným polským politikům – Wincenty Witosovi, generálu Wladislawu Sikorskému, generálu Jósefu Hallerovi, W. Tempekovi, W. Korfantymu, K. Popielovi a dalším. V roce 1938 byl Václav Volný odvlečen do Těšína polsko-německými bojůvkáři, kteří ho surově zbili a jen díky lékařům si zachránil život. Ještě téhož roku se již zúčastnil slavnostního odhalení pomníků T. G. Masaryka a Antonína Švehly. V 30.–40. letech 20. století byl Václav Volný zvolen místopředsedou Družstva pro postavení Národního domu v Místku a v novém útvaru politických stran zaujímal význačné místo jako okresní důvěrník zemědělské skupiny při státní straně Národní jednoty. V době 2. světové války, od 10. 8. 1942 do 29. 9. 1943, byl Václav Volný vězněn ve Vratislavi a v závěru války, v důsledku válečných událostí byl v Palkovicích 4. května 1945 německými vojáky v Zátopkově lomu na Myslíku zavražděn. Zemřel ve věku 56 let. Dne 8. května 1945 mu byl, stejně jako i dalším zastřeleným občanům, uspořádán národní pohřeb.

Jenovefa Slípková

idová vypravěčka a folkloristka Jenovefa Slípková, rozená Pustková, se narodila 5. srpna 1901 v Kozlovicích. Vychodila obecnou školu v Kozlovicích, oblíbila si život na venkově, ráda tančila staré lidové tance z lašsko-valašského pomezí. Ty ji okouzlily natolik, že jim později věnovala podstatnou část své životní zájmové činnosti. Slípková napsala množství článků ze života zdejšího lidu a její práce byly zveřejňovány v okresních i krajských novinách. Psala také lidové vyprávěnky; mnohé z nich byly vysílány ostravským rozhlasem, s nímž byla v úzkém kontaktu. Slípková iniciovala založení národopisných skupin v Kozlovicích, ve Lhotce a posléze v Myslíku. Učila lidové tance v pionýrských skupinách na ZDŠ v Kozlovicích a Tiché. Z mnoha soutěžních klání si odnesla četná uznání a diplomy. Poslední léta žila v Rožnově pod Radhoštěm, kde 17. října 1971, ve svých 70 letech zemřela.

Boleslav Ivánek

Boleslav Ivánek se narodil 3. června 1917 v Palkovicích (čp. 152). Po absolvování povinné školní docházky nastoupil na Učitelský ústav do Bratislavy a po jeho úspěšném absolvování se stal učitelem. V roce 1938 byl Ministerstvem školství v Praze ustanoven jako učitel na české zahraniční škole v Rumunsku. Vyučoval v obcích Nadlac a Eibenthal. Odtud se na výzvu německých úřadů po okupaci Československa domu nevrátil, ale spolu s ostatními kolegy nastoupil jako aktivní voják československých zahraničních jednotek na Středním východě pod britským velením. Byl jedním z obránců legendárního Tobruku, později bojoval v Anglii a létal jako navigátor u 311. bombardovací perutě na strojích Liberator. Zážitky z odbojové činnosti za 2. světové války zpracoval v knize Vzpomínky příslušníků čs. Zahraniční armády – západ z okresu Frýdek-Místek na léta 1939–1945 (Frýdek-Místek: Český svaz protifašistických bojovníků, 1988). V únoru 1948 byla moc v Československu převzata komunistickou stranou a docházelo k represím přímých účastníků, především západního odboje. Ivánek se musel vzdát učitelského povolání a v roce 1951 byl bez zdůvodnění přeřazen do výroby ve Válcovnách plechu ve Frýdku-Místku. Od roku 1957 pracoval jako technik v Hutních montážích Ostrava a Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. Dne 5. července 2003 Boleslav Ivánek zemřel ve věku 86 let.

Anděla Petrová

Anděla Petrová, rozená Vintrochová, se narodila 6. března 1924 v Myslíku, kde žila v domku po rodičích (čp. 46). Už ve škole se pokoušela skládat verše a ráda zpívala. V myslíkovském národopisném souboru, jehož byla členkou, se pokusila o vlastní tvorbu a první písnička „Myslíku, Myslíku“ patřila rodišti. Pak následovaly další písničky. Za píseň „Za dědinu lán žita“ získala ve Strážnici v roce 1959 třetí cenu. Národopisný soubor neměl vlastní hudbu, k tanci hrávala kozlovická dechovka S. Hrnčárka, a tak se soubor rozpadl. Skládat písničky nepřestala a začala si jejich nápěv nahrávat na magnetofonové pásky. Konečně v roce 1998 za pomoci Augustina Drabiny z Frýdku-Místku sestavila zpěvník „Pěsničky od Myslíka a okolí“, ve kterém je padesát myslíkovských písniček, které si pamatovala z dětství. Kromě skládání písní se však Anděla Petrová zabývala i tvorbou básní a psaním příběhů ze života. V roce 1998 zpracovala útlý svazeček „Hukvaldy“, ve kterém se verši i vzpomínkami vrátila k symbolu našeho kraje. Zásluhou kulturního sdružení Bezručův kraj vyšel v roce 1998 v edici Beskydské monografie svazek „Z pod Královy hory“, kde ve svých básních a povídkách popisuje okolí bájné myslíkovské hory. V roce 1999 vyšla útlá knížečka s názvem „Stryk TUDYJA a jeho příhody“, ve které líčí osudy známého myslíkovského/palkovického občana Františka Žídka. Anděla Petrová zemřela 17. září 2000 ve věku 76 let.

Palkovický dialekt náleží do nářeční skupiny středolašského nářečí a centrální (ostravské) podskupiny. Horní konec Palkovic a Hůrky obsahují některé prvky valašského dialektu. Dialekt Dolního konce se blíží místeckému nářečí. Některá slova jsou převzata z polštiny a němčiny. Přízvuk je na předposlední slabice, všechny slabiky jsou krátké.

Sváteční mužský lašsko-moravský kroj se podobal valašskému kroji. Muži nosili soukenné přiléhavé červenomodré nohavice, na lýtkách upjaté knoflíky, na boku s kapsovitým ošněrovaným bočním otvorem. Košile byla u krku upjatá a úzce vyšitá. Červená vesta (bruclek) měla žluté střapce a vpředu hustou řadu velkých olověných knoflíků. Nosily se krátké kabátce (župky) a na hlavě vysoký klobouk (širáň) s aksamitovými šňůrami a pentlemi. K svátečnímu obleku patřily vyleštěné holínky.

Ženský kroj se podobal slezskému kroji. Nejparádnější sukně (šorec) byla tzv. kromraška, červená skládaná sukně s modrým lemem u kraje. Mezulánka byla skládaná zelená sukně s modrým lemem. Stálou součástí ženského oděvu byla různobarevná zdobená kordulka, opatřena oušky, která se stahovala na prsou pentlí, obvykle červenou s květy. Nosila se také leknica s modrým pruhem u spodu a s nízkým, někdy i červeným, živůtkem. Vpředu se opásala skládaná sukně (kasánka), často květovaná. Na nohy se navlékaly vlněné červené, nebo pruhované punčochy a na ty se obouvaly šněrovací střevíce (jančary). V létě se nosily boty tzv. brynérky, v zimě bílá huněná kopýca, sahající do půl lýtek. Na hlavě nosily ženy šátky, buď bílé, na kraji vyšívané (štikané), nebo červené šátky (lipské), či šátky vyšívané a lemované krajkami (tkanicové). Vdané ženy měly pod šátkem ještě zoubkovaný čepec z bílého plátna.

Spodní prádlo nahrazoval tzv. rubáč a přes něj se oblékaly rukávce, buď měchaté, které měly rukávy až po loket, či kosené, méně nabírané. Kolem krku se nosil nabíraný límec.